neděle 12. července 2015

Elce pelce, kotrmelce

A najednou bylo ticho. Hrobový ticho. A můj tichý poňoukavý hlásek odněkud z hlouby jen nadával: "Tak kurňa Terino, sesmol zase něco!". A že já jsem tak neposlušná, sakryš.... 

Blog byl pro mě ale vždycky radostí. Místem, o které jsem praštila většinou svých nablblých myšlenkových pochodů. Ale jak to tak bývá, někdy přijde nějaká prda z čistýho nebe, kterou se vykolejí dosavadní frčák v zajetých kolejí. A tak se tomu stalo. Šup, rup, výhybka a už jsem frčela směr svět bezblogový. A jak se mi v něm zalíbilo. A co, že se stalo? Prase kozu potrkalo.... Jo a taky rozchod, stěhování, kolej, studentský život, práce, nové a nové tváře... A hlavně veselá Téra...



Co Vám budu vykládat - prostě se mi změnilo dosavadní žití a co bývalo, už není. A já nějak přestala pociťovat tu blogovací touhu. A má to snad cenu, pokud se do toho člověk musí přemlouvat? I když jsem to tak milovala... Prostě jen nechat roztrsat prsty po klávesnici, vypsat se ze svých pomatených myšlenek. A pak takhle pláchnu... Cítím se mírně zahanbena, že jsem ani slova nepípla a najednou mlčela jako hrob.


Kašlu na výhovorky typu "nemám čas". Blbost. Kdyby se mi chtělo, tak jak se mi nechce, tak si jistě čas najdu. Ale momentálně se prostě necítím na velké sdělování a vykřikování plků do světa. Ale není zcela vyloučeno, že se mi takového brzy zase zachce. Třeba přes parádní léto. Až bude čas na výlety, lelkování a sbírání zážitků obouma rukama :-) A já se třeba vrátím mezi mé milé, rozmilé do celého blogového kolečka. Šaty, boty, kabelky, koláče a spoustu vykecávání. Nebo třeba i něco úúplně jinačího. Kdo ví, co prsty tentokrát zatancují. 


Každopádně do té doby Vám všem vehementně mávám. A ptám se - jak jste se tu sakra všichni celou tu dobu měliiiiiii? :-)